Stávající legálnost tělesných trestů

Prostředí domova

Tělesné trestání dětí v prostředí domova je legální. V lednu 2014 vstoupil v platnost nový občanský zákoník, který obsahuje ustanovení vztahující se k ukázňování dětí rodiči, ale nezakazuje všechny tělesné tresty. Přesněji uvádí, že „výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte“ (§ 884 odst. 2, neoficiální překlad) a že „dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte“ (§ 857 odst. 2). Zákon o sociálně-právní ochraně dětí z roku 1999 uvádí: „fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v úmyslu ponížit lidskou důstojnost dítěte použije vůči němu nepřiměřené opatření “ (§ 59 odst. 1 písm. h)). Toto ustanovení bylo novelizováno v roce 2013 (s účinností od ledna 2014) vyjmutím podmínky úmyslného zavinění, nebyl však zaveden jednoznačný zákaz všech tělesných trestů. Ustanovení proti násilí a týrání v Listině základních práv a svobod z roku 1992, v zákoně o přestupcích z roku 1990, v trestním zákoníku z roku 2009, v Ústavě z roku 1992 a v zákoně na ochranu proti domácímu násilí z roku 2006 nejsou vykládána tak, že by z nich vyplýval zákaz veškerého tělesného trestání dětí při výchově.

Česká republika v září 2007 potvrdila svůj závazek přijmout zákaz v dopise premiéra Mirka Topolánka adresovaném komisaři Rady Evropy pro lidská práva Thomasovi Hammarbergovi. V roce 2008 ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny podepsala petici Rady Evropy proti veškerým tělesným trestům u dětí a ve zprávě účastnického státu určené Výboru pro práva dítěte ČR sdělila, že zvažuje přijetí výslovného zákazu.^[1] V roce 2011 ale ČR potvrdila, že Ministerstvo spravedlnosti „nepodniká žádné nové kroky ve věci zákazu tělesných trestů“, přičemž přiznala, že ve vnitrostátním právu neexistuje explicitní zákaz tělesných trestů.^[2] ČR také naznačila, že podle jejího mínění stávající právní předpisy nabízí adekvátní ochranu proti tělesným trestům^[3] – přesto však potvrdila, že zákon děti chrání jen proti „nepřiměřeným“ tělesným trestům.^[4] Při přezkumu ze strany Výboru proti mučení v květnu 2012 ČR opětovně sdělila, že se nechystá novelizovat právní předpisy tak, aby zakazovaly tělesné tresty.^[5]

ČR nepřijala doporučení, která byla vyjádřena během Univerzálního periodického přezkumu ČR (UPR) v roce 2012, výslovně zakázat veškeré tělesné tresty v jakémkoli prostředí, včetně domova, přičemž uvedla, že v prostředí rodiny zákon chrání děti před „nepřiměřenými“ tělesnými tresty.^[6] V roce 2013 ČR oznámila Výboru pro práva osob se zdravotním postižením, že rodiče mohou užít pouze „přiměřených výchovných prostředků;^[7] během přezkumu prováděného Výborem v roce 2015, ČR sdělila, že tělesné tresty v rodině zakazuje občanský zákoník a zákon o rodině a že Národní strategie prevence násilí na dětech zahrnuje definici tělesného násilí přijatou Výborem pro práva dítěte.^[8] V průběžné zprávě České republiky pro Univerzální periodický přezkum z roku 2015 stojí, že „Česká republika považuje násilí páchané na dětech za naprosto nepřípustné a bojuje proti němu všemi způsoby a ve všech prostředích“. Následně však zmiňuje právo dětí na ochranu před „nepřiměřeným omezením“ a užitím „nepřiměřených trestů“ rodiči.^[9]

V roce 2016 ČR přiznala, že ve vnitrostátních právních předpisech neexistuje výslovný zákaz tělesných trestů, uvedla však, že „právní předpisy zajišťující vymýcení tělesného trestání dětí“ jsou obsaženy v občanském zákoníku, jelikož tělesný trest není považován za „adekvátní výchovný prostředek v rodině nebo mimo ni“.^[10] Její zpráva pro Univerzální periodický přezkum v roce 2017 uvádí, že „rodiče mohou použít výchovné prostředky pouze v přiměřené míře“.^[11] Ale jak bylo zmíněno výše, náš výzkum ukazuje, že zákony neobsahují jednoznačný zákaz užívání všech tělesných trestů při výchově. V roce 2017, při svém Univerzálním periodickém přezkumu, ČR opětovně nepřijala doporučení výslovně zakázat tělesné tresty ve všech prostředích.^[12] Ve vyjádření předloženém Výboru proti mučení v roce 2018 veřejná ochránkyně práv sdělila, že „česká právní úprava stále postrádá výslovný zákaz všech forem tělesného trestání dětí (a to i v rodině). „Tuto formu trestu považuji za nepřijatelnou.“^[13]

V roce 2013 byla v souladu s postupem pro podávání kolektivních stížností k Evropskému výboru pro sociální práva podána proti České republice stížnost sdružením Asociace na ochranu všech dětí (APPROACH) Ltd.^[14] Obsahem stížnosti byla absence výslovného zákazu tělesných trestů v rodině, ve všech formách náhradní péče a ve škole a dále to, že Česká republika nevynakládá odpovídající úsilí, aby takové fyzické tresty vykonávané na dětech v praxi eliminovala. Stížnost byla zaregistrována Výborem v únoru 2013; 2. července 2013 byla prohlášena za přípustnou. Výbor své rozhodnutí zveřejnil 29. května 2015. Výbor dospěl k závěru, že situace v České republice porušuje Chartu, jelikož zákon nezakazuje všechny tělesné tresty.^[15]

Náhradní péče

Užívání tělesných trestů v institucích je podle zákona č. 102/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy (v upraveném znění z roku 2005), protiprávní. Ačkoli tento zákon tělesné tresty výslovně nezakazuje, jasně vymezuje povolená nápravná opatření a nezahrnuje tělesné tresty. V neústavních formách péče je legální.

Zařízení denní péče

Tělesný trest je zakázán v ustanovení o předškolním vzdělávání v § 31 školského zákona (viz část „Školy“). V ostatních formách denní péče o děti předškolního věku a denní péče pro starší děti je v souladu se zákonem.

Školy

Tělesný trest ve školách je podle § 31 školského zákona nezákonný. V § 31 se uvádí, že „zvláště hrubé slovní nebo úmyslné fyzické napadení žáka nebo studenta“ je „závažné zaviněné porušení povinností“. Školský zákon a zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně ochranné péči ve školských zařízeních nezahrnují tělesné tresty mezi povolená kázeňská opatření.

Nápravně výchovná zařízení

Tělesné tresty jako kázeňská opatření v nápravných zařízeních jsou považovány za protiprávní, neexistuje ale jejich výslovný zákaz. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody z roku 1999 neobsahuje žádné ustanovení týkající se tělesných trestů.

Trest za trestný čin

Tělesné trestání jako trest za zločin bylo zrušeno v roce 1867. Podle trestního zákoníku a zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, není povoleným postihem.

[1] (20. duben 2010, CRC/C/CZE/3-4, Třetí a čtvrtá periodická zpráva ČR, odst. 133

[2] 10. květen 2011, CRC/C/CZE/Q/3-4/Add.1, Odpověď na seznam otázek, Q7

[3] (9. březen 2012, CAT/C/CZE/Q/4-5/Add.1, Odpověď na seznam otázek, odst. 106; 27. červen 2013, CCPR/C/CZE/Q/3/Add.1, Odpověď na seznam otázek, odst.77-80

[4] 27. červen 2013, CCPR/C/CZE/Q/3/Add.1, Odpověď na seznam otázek, odst. 82

[5] 30. květen 2012, CAT/C/SR.1071, Souhrnný záznam z 1701.  zasedání, odst. 40; viz také 23. listopad 2015, CEDAW/CZE/Q/6/Add.1, Odpověď na seznam otázek, odst. 25

[6] 26. prosinec 2012, A/HRC/22/3, Zpráva pracovní skupiny, odst. 94(88), 94(89) a 94(90); 1. březen 2013, A/HRC/22/3/Add.1, Zpráva pracovní skupiny: Dodatek, odst. 4

[7] 27. červen 2013, CRPD/C/CZE/1 předběžná neupravená verze, Úvodní zpráva ČR, odst. 160

[8] Výbor pro práva osob se zdravotním postižením posuzuje úvodní zprávu České republiky,1. duben 2015, www.ohchr.org/EN/NewsEvents/Pages/DisplayNews.aspx?NewsID=15788&LangID=E#sthash.eWBQhgFg.rVZNS3zG.dpuf, viděno dne 29. dubna 2015

[9] 2015, průběžná zpráva České republiky o naplňování doporučení z druhého cyklu Univerzálního periodického přezkumu

[10] 29. listopad 2016, CAT/C/CZE/6, Šestá zpráva, odst. 171-172

[11] 9. srpen 2017, A/HRC/WG.6/28/CZE/1, Národní zpráva, odst. 15

[12] 1. březen 2018, A/HRC/37/4/Add.1 Předběžná neupravená verze, Zpráva pracovní skupiny: Dodatek, odst. 6

[13] Březen 2018, Vyjádření veřejného ochránce práv k šesté periodické zprávě České republiky o opatřeních přijatých k plnění závazků podle Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání za období 2009 - 2015

[14] Kolektivní stížnost č. 96/2013, Asociace na ochranu všech dětí (APPROACH) Ltd proti České republice

[15] Kolektivní stížnost č. 96/2013, Asociace na ochranu všech dětí (Approach) proti České republice, rozhodnutí ve věci samé, přijetí 20. ledna 2015, oznámení 28. ledna 2015, zveřejnění 29. května 2015

Univerzální periodický přezkum oblasti lidských práv v České republice

První kolo (1. zasedání) Univerzálního periodického přezkumu České republiky proběhlo v roce 2008. Nebyla udělena žádná doporučení týkající se tělesného trestání dětí.

Zkoumání v druhém kole (14. zasedání) proběhlo v roce 2012. Byla udělena následující doporučení:^[1]

„Přijmout opatření za účelem boje proti domácímu násilí, zejména násilí páchanému na dětech, včetně využívání tělesných trestů (Ruská federace);

„Výslovně zakázat veškeré tělesné trestání dětí ve všech prostředích, včetně prostředí domova (Lichtenštejnsko)

„Výslovně zakázat tělesné trestání dětí ve všech prostředích (Maďarsko)“

ČR přijala první z těchto doporučení, ale nepřijala doporučení výslovně zakázat tělesné tresty ve všech prostředích s tím, že zákon dětem již před „nepřiměřeným tělesným trestáním“ v prostředí domova ochranu poskytuje: „Česká republika nepřijímá doporučení č. 89 a 90 týkající se zákazu tělesných trestů na dětech ve všech prostředích. Česká republika přitom považuje násilí na dětech za naprosto nepřípustné a bojuje proti tomuto fenoménu všemi způsoby a všemi prostředky, a to ve všech prostředích. V současnosti jsou tělesné tresty na dětech zakázány ve všech veřejných zařízeních, jako jsou školy a zařízení pro péči o děti. Ve všech těchto prostředích mají děti právo na zacházení respektující jejich práva a lidskou důstojnost. V rodině pak mohou rodiče uplatňovat jen takové výchovné postupy, které neohrožují důstojnost dítěte, ani jeho zdravotní, mentální či emoční vývoj a jsou přiměřené situaci. Nepřiměřené tělesné i jiné trestání je tedy v rodině zakázáno a rodiče mohou být za něj sankcionováni v nejzávažnějších případech i trestním stíháním. Dítě jim pak může být i odebráno. To samé platí v případě náhradní rodinné péče. Česká republika se rovněž nadále snaží o osvětu ve společnosti k tématu násilí na dětech pořádáním vládních kampaní s cílem zvýšit ochranu dětí před násilím a citlivost veřejnosti k této otázce, včetně alternativních metod pozitivního rodičovství a výchovy bez násilí.“^[2]

Třetí kolo přezkumu proběhlo v roce 2017 (28. zasedání). V národní zprávě České republiky se uvádí, že „Vláda ČR považuje jakékoli násilí na dětech za naprosto nepřípustné ve všech prostředích. Tělesné i psychické tresty jsou zakázány ve školách a zařízeních sociálních či zdravotních služeb. Rodiče mohou použít výchovné prostředky pouze v přiměřené míře a nesmí ohrozit zdraví nebo rozvoj dítěte ani se dotknout jeho lidské důstojnosti.“^[3] Byla udělena následující doporučení:^[4]

„Posílit svůj systém ochrany dětí výslovným zákazem všech forem tělesných trestů na dětech ve všech prostředích (Rakousko);

„Zvážit další harmonizaci zákazu tělesných trestů na dětech s mezinárodními normami (Chorvatsko);

„Posílit národní opatření vedoucí k řešení zneužívání dětí a ukončit praxi tělesných trestů (Indonésie);

„Podniknout praktické kroky k ukončení praxe tělesných trestů na dětech ve všech prostředích (Černá Hora);

„Zákonem zakázat tělesné tresty na dětech ve všech prostředích, včetně rodiny (Bolívarovská republika Venezuela) “

ČR vzala na vědomí první a poslední z těchto doporučení týkající se výslovného zákazu tělesných trestů ve všech prostředích, konstatujíc: „Česká republika považuje tělesné trestání dětí za nepřípustné. Děti mají právo na zacházení respektující jejich práva a lidskou důstojnost. Tělesné tresty na dětech jsou zakázány ve všech veřejných zařízeních, jako jsou školy a ústavní zařízení péče o děti. Rodičovská výchova v rodině nesmí ohrozit důstojnost dítěte, ani jeho zdravotní, mentální či emoční vývoj. Za porušení těchto pravidel mohou být rodiče sankcionováni. V nejzávažnějších případech mohou být rodiče vystaveni trestnímu stíhání. Dítě jim pak může být i odebráno. To samé platí v případě náhradní rodinné péče.“ Ostatní tři doporučení ČR podpořila.^[5]

[1] 26. prosinec 2012, A/HRC/22/3, Zpráva pracovní skupiny, odst. 94(88), 94(89) a 94(90)

[2] 1. březen 2013, A/HRC/22/3/Add.1, Zpráva pracovní skupiny: Dodatek, odst. 4

[3] 9. srpen 2017, A/HRC/WG.6/28/CZE/1, Národní zpráva, odst. 15

[4] 27. prosinec 2017, A/HRC/37/4, Zpráva pracovní skupiny, odst. 115(149), 115(150), 115(151), 115(152) a 115(153)

[5] 1. březen 2018, A/HRC/37/4/Add.1 Předběžná neupravená verze, Zpráva pracovní skupiny: Dodatek, odst. 6 a část II

Doporučení ze strany orgánů zřízených smlouvami v oblasti lidských práv

Výbor pro práva dítěte

(4. srpen 2011, CRC/C/CZE/CO/3-4, Závěrečné připomínky ke třetí/čtvrté zprávě, odst. 39, 40 a 41)

„Zatímco Výbor bere na vědomí, že jsou zakázány tělesné tresty dětí v péči veřejných institucí, je znepokojen tím, že dosud neexistují právní předpisy, které explicitně zakazují tělesné tresty dětí ve všech prostředích, včetně rodiny. Výbor je rovněž znepokojen skutečností, že podle průzkumů prováděných účastnickým státem velká většina občanů České republiky vyjádřila souhlas s tělesnými tresty při výchově dítěte.

„Výbor naléhá na smluvní stranu, aby čelila široce rozšířené toleranci vůči tělesným trestům, mj. formou osvětových a vzdělávacích programů pro veřejnost, s cílem podpořit používání alternativních kázeňských opatření v souladu s přirozenou důstojností dítěte, a v této souvislosti zajistila zákaz tělesných trestů ve všech prostředích, včetně rodiny.

„Výbor vítá, že se smluvní strana připojila k iniciativám Rady Evropy a OSN zaměřeným na prevenci a zákaz tělesného trestání dětí a vytvořila Národní strategii prevence násilí na dětech na období 2008–2018, jakož i doprovodný Národní akční plán (2009–2010).

Výbor pro práva dítěte

(18. březen 2003, CRC/C/15/Add.201, Závěrečné připomínky ke druhé zprávě, odst. 40 a 41)

„Výbor je znepokojen tím, že neexistují právní předpisy výslovně zakazující tělesné tresty a že tělesné tresty jsou používány v rodině, ve školách i jiných veřejných institucích, a to i v režimu náhradní péče.

„Výbor doporučuje, aby účastnický stát podnikl kroky k řešení špatného zacházení a zneužívání dětí v rodině, ve školách, na ulicích, v institucích a vazebních zařízeních, mimo jiné i prostřednictvím:

f) veškerých potřebných kroků k přijetí právních předpisů zakazujících tělesné tresty ve školách, ústavech, v rodině i za jakýchkoli jiných okolností;

g) právních a správních opatření, jakož i iniciativ zaměřených na veřejnou informovanost, k ukončení užívání tělesných trestů a k zajištění dodržování tohoto zákazu…

i) zohlednění doporučení Výboru přijatých v rámci všeobecné diskuse na téma ‚Násilí páchané na dětech v rodině a ve školách‘ (CRC/C/111).“

Výbor pro práva dítěte

(27. říjen 1997, CRC/C/15/Add.81, Závěrečné připomínky k úvodní zprávě, odst. 18 a 35)

„Výbor je znepokojen přetrvávajícím používáním tělesných trestů rodiči a neexistencí výslovných ustanovení ve školních řádech zakazujících tělesné tresty dle čl. 3, 19 a 28 Úmluvy.

„Výbor doporučuje přijetí dalších kroků k ochraně dětí před zneužíváním a špatným zacházením, a to zejména pomocí zvyšování informovanosti veřejnosti prostřednictvím kampaní zaměřených proti užívání tělesných trestů doma, ve školách a jiných institucích.“

Výbor proti mučení

(13. červenec 2012, CAT/C/CZE/CO/4-5, Závěrečné připomínky ke čtvrté/páté zprávě, odst. 22)

„Výbor je znepokojen široce rozšířenou tolerancí tělesných trestů ve smluvním státě a absencí právních předpisů, které by je výslovně zakazovaly.  Je také znepokojen ustanovením zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, podle kterého rodiče mají právo užít ‚přiměřených výchovných prostředků‘, a že tato otázka bude ošetřena obdobným způsobem v novém občanském zákoníku (čl. 2 a 16).

Výbor doporučuje, aby smluvní stát novelizoval své právní předpisy, včetně zákona o rodině a nového občanského zákoníku tak, aby byl zaveden výslovný zákaz tělesných trestů ve všech prostředích. Smluvní stát by měl pořádat osvětové kampaně pro širokou veřejnost ohledně nepřípustnosti tělesných trestů a újmy, kterou tělesné tresty způsobují.“

Výbor pro lidská práva

(22. srpen 2013, CCPR/C/CZE/CO/3, Závěrečné připomínky ke třetí zprávě, odst. 19)

„Ačkoliv Výbor vítá kriminalizaci různých forem zneužívání dětí a různé iniciativy zaměřené na prevenci těchto praktik, je znepokojen vysokým počtem obětí sexuálního zneužívání a nízkým počtem případů, které jsou nahlášeny oběťmi samotnými.  Výbor je rovněž znepokojen tím, že tělesné tresty stále nejsou výslovně zakázány zákonem ve veřejných institucích a v prostředí domova (čl. 7 a 24).

Smluvní stát by měl dále zvyšovat své úsilí v boji proti zneužívání dětí zlepšováním mechanismů pro jeho včasnou detekci, podporováním hlášení podezření a skutečných zneužití a podniknout kroky k zajištění, aby všechny případy zneužívání dětí byly účinně a urychleně vyšetřeny a jejich pachatelé předáni spravedlnosti. Smluvní stát by měl také podniknout praktické kroky k tomu, aby zamezil tělesným trestům ve všech prostředích. Měl by podporovat nenásilné formy kázeňských opatření jako alternativy k tělesnému trestání a pořádat více veřejných informačních kampaní pro zvýšení povědomí o jeho škodlivých účincích.“

Evropský výbor pro sociální práva

(leden 2016, Závěry 2015)

„Výbor ve svém předchozím závěru (Závěry XIX-4 (2011)) zjistil, že situace nebyla v souladu s Chartou, protože zákony neobsahují výslovný zákaz tělesných trestů v prostředí domova a institucí.

„Výbor ve svém rozhodnutí z 12. prosince 2014 o opodstatněnosti stížnosti č. 96/2013, ve věci Asociace na ochranu všech dětí (APPROACH) proti České republice (§§ 49-51) konstatoval, že ustanovení vnitrostátního práva uvedená v souvislosti s touto stížností zakazují páchání hrubého násilí na dětech a že vnitrostátní soudy postihnou užití tělesného trestu, pokud dosáhne určité hranice závažnosti. Nicméně žádný ze zákonů, na něž ČR odkazuje, nestanovuje výslovný a úplný zákaz všech forem tělesných trestů, které by mohly u dětí zasáhnout jejich tělesnou integritu, důstojnost, vývoj a psychické zdraví.

Kromě toho neexistuje jednoznačné a konkrétní precedenční právo, které by zcela zakazovalo tělesné tresty. Výbor zejména uvedl, že také upravené právní předpisy (zákon č. 303/2013 Sb.) lze interpretovat jako oddělování veškerých forem tělesných trestů od pojmu povolených „výchovných prostředků“.

Výbor rovněž zaznamenal vnitrostátní judikaturu týkající se tělesných trestů (§ 34). Uvedl, že právní předpisy neobsahovaly nic, co by mu umožnilo dojít k závěru, že veškeré tělesné tresty by byly automaticky zakázány. ČR proti tomu nevznesla námitku. Naopak uvedla, že ublížení na těle musí dosáhnout určité hranice závažnosti, aby jej bylo možné považovat za tělesný trest, a fyzické tresty jsou povoleny za předpokladu, že nedosáhnou zakázané míry.

„Zpráva odkazuje na zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva a který stanoví, že jakákoli osoba, jež použije vůči dítěti nepřiměřený výchovný prostředek nebo omezení, se dopustí přestupku, za nějž lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč (1 821 EUR).

„Výbor se domnívá, že situace, u níž dříve shledal, že je v rozporu s Chartou, se nezměnila. Výbor znovu opakuje svá předchozí zjištění o neplnění závazků s odůvodněním, že všechny formy tělesných trestů nejsou zakázány v prostředí domova a v institucích.“

„Výbor došel k závěru, že situace v České republice není v souladu s článkem 17 Charty z roku 1961 z toho důvodu, že v prostředí domova a v institucích nejsou zakázány veškeré formy tělesných trestů.“

Evropský výbor pro sociální práva

(leden 2012, Závěry 2011)

„Výbor ve svém předchozím závěru konstatoval, že situace nebyla v souladu s Chartou, protože právní předpisy neobsahovaly výslovný zákaz tělesných trestů v prostředí domova a v institucích.

„Výbor zjistil ze zprávy, kterou adresoval Vládní výbor Výboru ministrů (TS-G (2005) 24 § 200), že novela zákona č. 109/2002, o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, podepsaná prezidentem 2. září 2005, uvádí přesný rozsah nápravných opatření, která mohou být použita. Tělesný trest se mezi nimi nevyskytuje, proto jej nelze v těchto institucích použít. Výbor dále ze zprávy zaznamenal, že české právo neupravuje všeobecný zákaz tělesných trestů, přesto však rodičům dovoluje uplatnit svou rodičovskou autoritu pouze takovým způsobem, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Rodiče se nesmí uchýlit k nepřiměřeným výchovným prostředkům a tento zákaz se vztahuje na použití nepřiměřených tělesných trestů. Takové jednání je postihnutelné podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Z jiného zdroje Výbor zjistil, že stále neexistují právní předpisy, které by výslovně zakazovaly tělesné trestání dětí ve všech prostředích, včetně rodiny. Úmluva OSN o právech dítěte apeluje na Českou republiku, aby čelila široce rozšířené toleranci vůči tělesným trestům, mj. formou osvětových a vzdělávacích programů pro veřejnost, s cílem podpořit používání alternativních kázeňských opatření v souladu s přirozenou důstojností dítěte, a v této souvislosti zajistila zákaz tělesných trestů ve všech prostředích, včetně rodiny.

„Z jiného zdroje Výbor zjistil, že trestání dětí v prostředí domova je legální. § 31 odst. 2 zákona o rodině z roku 1963 uvádí, že rodiče při pečování o dítě ‚mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho citový, rozumový a mravní vývoj‘, ale ani toto, ani jiná ustanovení proti násilí a zneužívání v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí (novelizován v roce 2002), v Listině základních práv a svobod z roku 1992, v zákoně o přestupcích z roku 1990, v trestním zákoníku z roku 2009, v Ústavě z roku 1992 a v zákoně na ochranu proti domácímu násilí z roku 2006 nejsou vykládána tak, že by z nich vyplýval zákaz veškerého tělesného trestání dětí při výchově. Tělesné tresty v prostředí náhradní péče jsou legální. Zákon o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních neobsahuje ustanovení týkající se tělesných trestů, ale výslovně je nezakazuje.

„Výbor se domnívá, že situace, u níž dříve shledal, že je v rozporu s Chartou, se nezměnila. Z tohoto důvodu Výbor znovu opakuje svá předchozí zjištění o neplnění závazků…

„Výbor dospěl k závěru, že situace v České republice není v souladu s článkem 17 Charty z roku 1961 z toho důvodu, že v prostředí domova a v institucích nejsou zakázány veškeré formy tělesných trestů.“

Evropský výbor pro sociální práva

(červenec 2005, Závěry XVII-2)

„Výbor připomíná, že čl. 17 Evropské sociální charty vyžaduje, aby právní předpisy obsahovaly zákaz jakékoli formy násilí páchané na dětech, ať už ve škole, v jiných institucích, doma nebo kdekoli jinde. Domnívá se, že tento zákaz v právních předpisech musí být spojen s odpovídajícími sankcemi v trestním a občanském právu.

„Ve zprávě stojí, že podle novelizovaného zákona o rodině z roku 1998, rodiče mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Výbor poukazuje na to, že toto ustanovení výslovně nezakazuje tělesné trestání dětí v rámci rodiny. Z jiného zdroje Výbor zaznamenal, že neexistují právní předpisy výslovně zakazující tělesné tresty a že tělesné tresty jsou používány v rodině, ve školách i jiných veřejných institucích, a to i v režimu náhradní péče. Jelikož právní předpisy neobsahují výslovný zákaz tělesných trestů v rámci domova, škol a jiných institucích, Výbor se domnívá, že situace v tomto ohledu není v souladu s čl. 17 Evropské sociální charty.

„Na základě zprávy Výbor dále upozorňuje na to, že vyhláška ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 291/1991 Sb., o základní škole, upravuje kázeňská a výchovná opatření, která může škola použít, např. pochvalu a jiná ocenění a opatření k posílení kázně (napomenutí a důtky). Táže se, jaká další legislativní a administrativní opatření, stejně jako iniciativy zaměřené na veřejnou informovanost, jsou využívány k tomu, aby se ukončilo používání tělesných trestů.

…

„Výbor došel k závěru, že situace v České republice není v souladu s článkem 17 Charty z roku 1961 z toho důvodu, že právní předpisy neobsahují výslovný zákaz tělesných trestů v prostředí domova, ve školách a v jiných institucích.“

Evropský výbor pro sociální práva

(2003, Závěry XVI-2, strana 173)

„Co se týče tělesného trestání dětí, Výbor chce vědět, zda právní předpisy zakazují tělesné tresty dětí ve školách, v institucích, doma či jinde…

„Výbor vyvození závěru odkládá až do obdržení informací.“

Průzkum výskytu / postojů za posledních deset let

Průzkum provedený v roce 2011 zjistil, že na českých základních školách dalo někdy žákovi facku zhruba 30 % učitelů, i přes to, že tělesné trestání je nezákonné.

(Uvedeno v Prague Daily Monitor,25. listopadu 2011, praguemonitor.com)

Jako součást vládou podporované kampaně o násilí páchaném na dětech, byl v roce 2009 proveden průzkum tolerance veřejnosti k tělesnému trestání dětí. Téměř polovina (49,9 %) dotazovaných měla pocit, že v některý situacích je třeba tělesný trest použít; čtvrtina (24,8 %) tázaných byla pro plácnutí nebo fackování dětí jako součást jejich výchovy a nevnímala je jako tělesný trest; 11 % bylo pevně přesvědčeno o používání tělesných trestů při výchově. Pouze 8,3 % občanů bylo proti tělesným trestům a uvedlo, že by je ve výchově nikdy nepoužili.

(Uvedeno v písemných odpovědích České republiky na předběžné otázky Výboru OSN pro práva dítěte, 10. května 2011, CRC/C/CZE/Q/3-4/Add.1)

Průzkum provedený v dubnu 2007 agenturou Median pro Lidové noviny zjistil, že tři pětiny dotazovaných byly proti tomu, aby zákon zakazoval tělesné trestání dětí. Téměř tři ze čtyř (71,5 %) dotazovaných uvedli, že byli v dětství biti, 25 % rodičů přiznalo občasné nebo pravidelné bití svých dětí; pouze 31 % své děti nikdy neuhodilo.

Uvedeno v Českých novinách, 8. dubna 2008)